Najdete ho na střechách předměstských garáží i na ikonických stavbách slavných architektů. Vlnitý plech je možná nejuniverzálnější střešní krytinou vůbec. V prvním dílu nového seriálu Příběhy materiálů se podíváme na „fenomén“, který ve 20. století poskytl střechu nad hlavou tolika lidem, že by mu to všechny pálené tašky mohly závidět.

Příběh vlnitého plechu začal v roce 1829 psát architekt Henry Palmer, který pracoval v London Dock Company. Tehdy si totiž na patentovém úřadu nechal zaregistrovat výrobu „vrubovaných nebo vlnitých plechů“. Vynález byl inspirován londýnským obchodním boomem na sklonku 18. století. Do britské metropole mířily tuny zboží a nebylo jak ho chránit před povětrnostními vlivy, takže se v lodních docích často zničilo nebo zkazilo.

Bez vlnitého plechu by svět nikdy nespatřil jiný velký vynález – přepravní kontejner. Přečtěte si o jeho vzniku a historii.

Patent poté koupil tesař Richard Walker a v roce 1830 představil terpentýnový dok zastřešený právě vlnitým plechem. Po úspěchu v londýnských docích materiál získal výsadní postavení pro budování skladových prostor i v dalších britských přístavech a rychle našel uplatnění v dalších segmentech. Vlnité plechy (ať železné, hliníkové, nebo z jiných kovů) se brzy staly synonymem železničních stanic. Dokonalým příkladem je stanice Lime Street v Liverpoolu, která měla v roce 1850 největší klenutou střechu na světě – sestavenou z jediného plátu vlnitého plechu.

20. století: věk vlnitého plechu

Ve 20. století našel vlnitý plech ve stavebnictví své pevné místo. Důvody jsou jasné: je lehký (má až desetkrát nižší hmotnost než ostatní krytiny), odolný proti povětrnostním vlivům a při kvalitním materiálovém zpracování a ochranném povrchovému nátěru má dlouhou životnost. Jeho montáž je díky na míru vyráběným pásům rychlá a jednoduchá a v neposlední řadě – je levný.

Ve 20. století ochránil
vlnitý plech více lidí než
jakýkoli jiný stavební materiál.

Vlnité plechy se však nepoužívají jen na konstrukci střech, ale i na opláštění budov a výstavbu plotů. I zde pochopitelně hraje hlavní roli snadná a rychlá manipulace, odolnost, univerzálnost a cena. Navíc představují nejjednodušší způsob, jak postavit plot, skrz který nebude vidět.

Ikonický ochránce lidí

Server world-archaeology.com ve své studii o stavebních materiálech uvádí, že „vlnitý plech je v mnoha ohledech archetypálním moderním materiálem: je pokorný, anonymní a možná prostý, na druhou stranu levný, silný a odolný, dá se snadno transportovat, dobře se z něj staví a je recyklovatelný. Podle statistik ve 20. století pravděpodobně ochránil více lidí než jakýkoli jiný stavební materiál“.

Přestože pro mnoho lidí je vlnitý plech známkou nevkusu a hyzdění krásných výhledů, požívá velkého respektu. Za posledních 170 let totiž lidstvu mnohokrát skvěle posloužil.

Na výsluní

Vlnitý plech zažil i hvězdné momenty, kdy se stal doslova módní ikonou: ve dvacátých letech minulého století s ním experimentovali architekti, jako byli Walter Gropius či Buckminster Fuller. V padesátých letech 20. století vyhovoval materiál „pouštním modernistům“ v Palm Springs a avantgardním architektům v Kalifornii. Losangeleský Stahlův dům architekta Pierra Koeniga z roku 1959 vrátil tomuto čistě praktickému materiálu estetickou hodnotu. Ikonou vlnitého plechu se stalo Guggenheimovo muzeum v Bilbau.

Friend Email
Enter your message