|foto: Profimedia

Od 50. let minulého století definovaly československé hospodářství orientace na Východ, likvidace soukromého vlastnictví a centrální plánování. To všechno vedlo k tomu, že se tuzemský průmysl začal věnovat hlavně zbrojařině, hutnictví a těžbě surovin. Následky nese Česko dodnes. Jde zejména o hektary nevyužitých hal a pozemků.

Těžba, hutnictví, výroba těžkých strojů, zbrojařství, chemický průmysl. Po druhé světové válce nabrala ČSR ruku v ruce s mocí komunistické strany jasný směr. Z prvorepublikového vrcholu Československo spadlo mezi rozvojové země. Základním ekonomickým zákonem byl pětiletý plán, kterému se podřizovalo celé hospodářství. Ano, průmysl rostl, ale trochu jiným směrem, než by naše země tehdy po válce potřebovala. Zmíněné obory se totiž vyznačovaly velkou energetickou náročností s nízkou ziskovostí. A negativně se projevil také nedostatek inovací a investic, jehož důsledkem byla nižší produktivita oproti západním zemím a velmi nízká konkurenceschopnost. Obří podniky postupně upadaly.

Slovensko bez energie

Historicky lze rozdělit jednotlivé části Československa podle toho, jakým odvětvím těžkého průmyslu se „zabývaly“. V Podkrušnohoří, tedy v okolí měst Sokolov, Ústí nad Labem a Liberec, se věnovali těžbě hnědého uhlí, elektrárenství, chemii, textilnímu a gumárenskému průmyslu. Plzeňsko patřilo odjakživa strojírenství. Okolo Hradce Králové a Pardubic se dařilo chemii. Ostravsko je tradičně zaměřené na těžký průmysl, hutnictví a chemický průmysl. Tomu se věnovaly i podniky na Zlínsku. Potravinářský průmysl a chemie byly doménou Olomoucka. Brno zase mělo strojírenství.

S orientací na těžký průmysl nastala zajímavá situace na Slovensku. Jistá disproporce mezi ním a Českem panovala díky tomu, že investice šly na východ, kde se stavěly velké podniky. Velkým slovenským průmyslovým závodům však často chyběla energie. Týkalo se to také závodů v Martině, kde se vyráběly tanky a obrněná vozidla.

Pomníky slávy

Dodnes je velký průmyslový rozmach, který Československo táhl během období komunismu, vidět v rozpadlých továrních halách, zanedbaných pozemcích a opuštěných dolech. A často to není zrovna optimistický pohled. Mnohá města se musela vyrovnat se ztrátou svých „gigantů“. Za všechny jmenujme jeden z největších pomníků zašlé slávy, kladenskou Poldovku. Dříve bylo největší středočeské město Kladno centrem těžkého průmyslu. „Před rokem 1989 pracovalo ve Spojených ocelárnách Poldi kolem dvaceti tisíc zaměstnanců, v dolech dalších deset až patnáct tisíc lidí. Jejich pád byl pro město doslova tragédií,“ uvádí server Euro.cz.

Každým rokem se prezentují plány, co s opuštěnými hutními halami dál. Využít pro bydlení? Nebo pro kulturu? I v Česku už se několikrát ukázalo, že to jde. Třeba v černouhelném dole v Oslavanech u Brna, který fungoval do roku 1973. Strojírna Oslavany před sedmi lety těžební věž přeměnila na muzeum a prostor pro kulturní, společenské a vzdělávací akce. V místě funguje i zábavní park Permonium.

Friend Email
Enter your message