28. 3. 2018

Někdy je to adrenalin, někdy půl dne v kalupu, jindy předlouhé hodiny čekání. A často je to i zábava. Jak vypadá práce člověka, který se živí dopravou pro filmaře?

Jako „šofér na volné noze“ spolupracuje Pavel s řadou domácích produkcí, od nichž dostává zakázky. Samozřejmě také třeba s veřejnoprávní televizí, která si část děl produkuje sama; většina filmů, seriálů či reklam, které se u nás natočí, je však dílem samostatných produkčních firem. A právě pro ty takoví řidiči jezdí. „Je to u nás docela malý obor, dá se říct, že se všichni více méně známe. Existuje tu několik firem, které mají na sebe navázané produkce a které dokáží zakázky shánět. Pro ty já nebo mí kolegové živnostníci jezdíme. A když jde o zakázku větší, najmu si jednou ostatní řidiče já a oni pro mě pracují jako subdodavatelé, jindy je to naopak a já jezdím pro kolegu,“ popisuje.

Práce je to bezesporu zajímavá, ale náročná. A nárazová. Takový řidič má měsíce, kdy je v práci každý den, včetně víkendů, jindy je naopak volněji. Jednou pracuje deset hodin v kuse přes noc, jindy dvanáct hodin přes den. „Doprava je totiž složka, se kterou u filmu všichni počítají, ale neuvědomují si, jak zásadní je. Řidič vstává jako první, aby svezl celý štáb na místo, a chodí spát jako poslední. Musí být vyspalý a čerstvý, znát místa, kam se jezdí, mít auto čisté a ve stoprocentním technickém stavu. A je jedno, jestli vozíme osvětlovače nebo herecké hvězdy, všem se snažíme poskytnout ty nejlepší služby,“ vysvětluje.

Standardem jsou mercedesy

Pavel má několik vlastních vozů, a když získá větší zakázku, další auta si půjčí. „Tou nejnižší úrovní je Škoda Superb. Když dorazí nějaká významnější zahraniční hvězda, půjčujeme si limuzíny Audi A8 a Mercedes-Benz řady S. Pro štáby používáme osobní dodávky, většinou jde o řadu V od Mercedesu, někdy máme i Caravelly a Multivany od Volkswagenu. To je ta nejnižší úroveň, kam jsou produkce ochotné jít,“ vykládá muž, který se specializuje na přepravu osob. „Nákladní dopravu děláme velmi okrajově a vždy pouze s vozy do 3,5 tuny. Občas tak sami převezeme nějakou větší rekvizitu, spíš ale rekvizitářům pronajmeme auto, které si pak sami obsluhují,“ dodává.

Když Pavel s tímto byznysem začínal, považoval podle svých slov čtyři filmy za rok za své maximum a naprosto hvězdný objem zakázek. „Dnes už jsme samozřejmě jinde. Vedle toho, že v roce jedeme nonstop tři seriály, které nás víceméně stabilně živí, jsme letos odjezdili asi čtrnáct filmů a třicet reklam,“ říká.

Nejzajímavější je samozřejmě práce pro herce, jimž řidiči vlastně dělají osobní asistentku. „Nebo druhou asistentku, pokud už tu vlastní osobní mají. Hercům se staráme o veškeré mimopracovní činnosti, oni se musí plně věnovat natáčení. Nakupujeme, vyzvedáváme, kontrolujeme, aby ráno včas vstali. Čeká se od nás, že plán daného herce si sami zjistíme a přizpůsobíme se mu. Večer vždycky dostaneme dispozice pro další natáčecí den: kde se točí, kolik je obrazů, kdo v nich účinkuje, který herec má kdy nástup, kdy je jídlo a jiné přestávky. No a samozřejmě časy vyzvedávání jednotlivých lidí,“ líčí Pavel a dodává, že často se potýkají s nerealistickými představami takzvaných transport manažerů.

Ti často nemají ponětí o tom, jak vypadá v určitou chvíli doprava například v Praze. „Jednou nám dají na přejezd půlky města pět minut, jindy naopak na krátkou volnou trasu vyhradí tři čtvrtě hodiny a já vím, že to zvládnu za dvacet minut. Máme takové heslo – šofér u filmu spěchá, aby čekal, a čeká, aby pak spěchal. Často totiž během dne na place celý den čekáme a jen občas jedeme něco vyzvednout, někoho někam odvézt a tak. Jindy se ale točí třeba road movie, za den se zvládnou tři nebo čtyři lokace a my se celý den nezastavíme,“ popisuje.

Fascinující Číňané a pohoda v televizi

Možná vás napadne, jestli se liší spolupráce s produkcemi z různých zemí. Na vysvětlenou: produkce je vždy česká, i když tu točí zahraniční štáby. I ty si totiž najímají místní lidi, kteří tady vše zařizují, organizují a drží při životě. Češi jsou v tomto oboru na špičce – a za velmi dobrou cenu –, proto k nám jezdí tak velké množství zahraničních štábů.

„Ty rozdíly samozřejmě jsou. Číňané například byli jediní, kteří si sem přivezli úplně všechny, včetně stavby, která vyrábí kulisy a scénu. A také včetně policistů, kteří neustále vše a všechny sledovali. Ta skupina totiž čítala na tři sta lidí. Vzpomínám si, že jejich film se měl odehrávat v Paříži, ale točit v Praze. Režisérce se však naše metropole tak zalíbila, že dokonce změnili scénář a Prahu do příběhu dodali,“ vzpomíná filmový šofér a dodává, že následkem úspěchu tohoto snímku stoupl počet turistů z Číny o třetinu. „Film byl totiž velký hit a za první měsíc ho vidělo sto milionů lidí,“ uvádí v našich poměrech nepředstavitelné číslo.

Dobrá spolupráce je prý s veřejnoprávní televizí. „S nadsázkou je to s nimi takový punk. Vládne tam velká byrokracie a rozpočty nebývají úplně vysoké, ale z mého pohledu ti lidé – asi právě proto – s těmi projekty víc žijí. Musejí si hledat různé cesty a improvizovaná řešení, což nakonec lidi spíš spojí. Nikdo si tam na nic nehraje, na rozdíl třeba od Američanů, kde pocitem vlastní důležitosti trpí nesrovnatelně víc lidí,“ směje se.

Filmový šofér dává k lepšímu ještě jednu historku. „Jakýsi zahraniční štáb tu točil zimní film. Odehrávalo se to na jednom českém hradu, v lesích, na kopcích. Vypůjčili jsme si pick-upy a off-roady, sníh, mráz, auta po střechu zaházená blátem. Jezdil jsem jeepem až na horní nádvoří hradu, to mě bavilo. Ze začátku jsem si bránou troufl krokem, když jsem jel posté, trefil jsem se tam i šedesátkou,“ směje se a pokračuje, „nejzajímavější mi přišlo, proč si vlastně Česko vybrali – jejich zimy jsou drsné a oni potřebovali pro film zimu beze sněhu. No a jako naschvál u nás tou dobou zrovna sníh napadl. Takže před záběry běhali technici po lese s teplomety a rozmrazovali sníh. To bylo neskutečné,“ uzavírá Pavel.

Friend Email
Enter your message